Ochoz u Brna

V tehdejších našich obou obcích bývalých názvů Ochoz a Obce zůstávala dlouho jediná obývaná chaloupka s doškovou střechou. Stála v Ochozi s číslem popisným 2. Toto stavení bylo zbouráno v roce 1934, avšak i tehdy se některé hlasy vyslovovaly pro její zachování a vedla se různá přátelská neúřední jednání. Ono to ale tehdy nebylo jednoduché. Zkuste si představit, jak se v této staré, obtížně udržované doškové chaloupce žilo...

O takové i další speciality, které dávala možnost domácí výroba, jsou dnes děti ochuzeny. My jsme viděli celý přípravný a výrobní proces s jeho vlivy i případnými chybnými dopady. Ano, celý tehdejší život pod doškovou střechou býval nepřímou, ale velmi účinnou školou života vesnických dětí.a uhlí, vymést popel z pece a pec vyčistit namočeným vhodně provedeným slaměným kartáčem. Teprve potom se mohl sázet a péct chleba a pro nás kluky z výškrabků těsta z díže, kde se těsto připravovalo a míchalo, tak zvaný vochlebáč – malý, kulatý, na povrhu mírně nožem nakrájený na čtverečky, posypaný kmínem, posolený a dozlatova opečený, velmi chutný chleba. To byla pochoutka.

Pro pečení chleba se pec musela velmi vyhřát, pak vyhrabat zbytky neshořelého dřevaPec měla dvojitá dvířka na zavírání.  Do pece se zasouvalo dřevo a nádoby s potřebnou náplní nebo chleba na lopatách, což vyžadovalo určitou sílu i šikovnost. Mimořádnou schopnost musel mít ten člověk, který zasouval a nebo po uvaření z pece vytahoval speciálními vidlemi na dlouhé násadě horké velké a těžké železné hrnce z pece ven a odsunout je stranou na odkládací plochu před ohništěm, pak to ještě přenést dolů na zem a dávat pozor, aby se nikdo nezranil, případně neopařil.V síni na vestavěném velkém (asi 2 m dlouhém, 1 m širokém) sporáku jsme s bratrem a někdy i s bratranci pekli bramborové placky, a to jak prázdné - jedli jsme je jen trochu pomaštěné rozpuštěným máslem - tak i někdy nadívané mákem. To byla pochoutka a pohoda! Sami jsme (dva kluci od 8 let) dle schopností za dozoru maminky připravovali vše na placky – loupali jsme uvařené brambory, mísili jsme těsto a pak hnětli na delší válečky. Ty jsme potom krájeli na kruhové plátky, které jsme na tehdy nazývaném nudrplétě, to je na desce pro válení těsta, vyvalovali, na plech přenášeli atd. Vyžadovalo to pochopení všeho kolem zadělávání a vyválení placků, aby se daly potom placky péct - dnes bychom řekli zvládnout technologický proces. Ano, chce to kousek kuchařského umění a šikovnosti, včetně předvídavosti, do které nás tímto maminka dostávala či nepřímo zaučovala. Vedle sporáku vpravo byl prostor pro takzvané otevřené ohniště. Zabíralo prostor šíře asi 100 cm pro volnou dráhu k zasouvání dřeva, litinových nádob, chlebů atd. do pece, ale i prostor na jejich přípravu a i na jejich odstavení bokem po vytažení z pece.

Také otázka vytápění světnice byla geniálně vyřešena, a to tím, že do světnice zasahovalo toto otevřené ohniště nejen pečící troubou, ale byla tam i pec na spaní.  Celé ohniště bylo obezděno silnými stěnami (tím bylo dobře akumulováno teplo z ohniště) a ty byly ve světnici obloženy krásně zdobenými kachlemi světle zelené barvy, u nich jsme si často v zimě ohřívali my děti ruce nebo nohy po zimních radovánkách. Mohu uvést, že k těm stěnám pece ve světnici si rádi sedávali a vyhřívali záda nejen domácí a starší lidé, ale i mnozí hosté.V síni byla dvě ohniště, jedno pro vaření potravin lidem, pak ještě druhé otevřené a asi 2 metry hluboké ohniště pro vaření dobytku, které vyhřívalo i pečící troubu. V troubě jsme připravovali pečenou rýži, svařované mléko i cokoliv podobně zapékaného. Když se na povrchu vytvořila a opekla kůžička, to byla mimořádná pochoutka, na kterou jsme se vždy předem domlouvali, jaký podíl kdo z přítomných dětí dostane, a těšili se, jak si pochutnáme. Pečené buchty, koláče, bábovky, závin, brambory, zabijačkové kroupy, jitrnice, jelita a kterákoliv jídla pečená v této troubě, jak jsme říkali pečená v naší peci, byly vždy mimořádně chutné a po zbourání pece již neopakovatelné.

V síni byla zem jen hliněná, ta se musela kropit a upravovat, její vyšlapaná nebo vydřená místa se musela často vymazovat rozmočeným jílem a pak chránit i vysušovat do vytvrdnutí jejího obnoveného povrchu.Ve světnici, jak jsme nazývali jedinou obytnou místnost, byla podlaha zhotovena z tlustých desek položených přímo na hliněné zemi, bez vzájemné vazby. Některé desky pružily a maminka je často drhla kořínkovým kartáčem s mýdlovou teplou vodou (mýdlo si sama vyráběla vařením z domácích odpadních tuků a zakoupených chemikálií).Časté líčení stěn vápenným roztokem jak uvnitř, tak i vně chaloupky vytvořilo na stěnách ochrannou vrstvu. Tak se tím zajišťoval postupně pevný, čistý, hladký a též zdravotně i vzhledově hodnotný povrch líčených stěn, jehož tloušťka dosahovala po 200 letech ošetřování 15  až  20  mm.Vnější obvodové zdivo chaloupky bylo velmi tlusté, některé 80  až 100 cm. U oken i dveří bylo vystavěno nejnutnější okrajové zdivo z  tak zvaných koťárů (to jsou jen sušené hliněné cihly, ale vyráběné z jílové hlíny s přídavkem obilných plev a nařezané slámy různé délky). Další částí zdiva byla již sypaná a udusaná hlína promíchaná se stejnými surovinami.

Nejhorší bylo, když začalo pršet i v noci. To bylo vzrušení, které se podobalo poplachovému cvičení. Hned byly přednostně rozmístněny nádoby na postelích, tam jsme je museli držet vodorovně, a když byly plné, tak je vyměňovat i vylívat. Jaké to bylo potom naše spaní, až přestalo pršet? A co když byly opakované přeháňky? A též to následné nutné napravování i vysoušení všech mokrých a zavlhlých míst kdekoliv! Nebylo se čemu divit. Někde byly dokonce poškozené nebo prohnilé střešní trámy. Stavení bylo něco přes 200 let staré. To bylo zjištěno, když jsme chaloupku rozkopávali a našli ve stěně zápis o provádění stavby, který byl psán švabachem, něco většinou česky, ale některé výrazy či názvy i německy.Bylo by velmi obtížné popisovat, jak se zatékající voda přes došky projevovala na vazbě střechy a stropu, dále na zdech i na skromném vybavení nábytku. Měli jsme tenkrát jen dvě staré skříně, takzvaný kchostn (skříň s 5 zásuvkami nad sebou) truhla, stůl, 4 židle, 2 lavice, 2 stoličky a 2 postele. Dokud jsme byli jen dva malí kluci, tak jsme spávali v posteli s rodiči, ale později již na peci. Babička spávala, dokud byla svěží, spávala na lavicích a tetička na peci nebo na posteli s rodiči.

Stav doškové chaloupky byl nadále neudržitelný a bez naděje na nějakou vnitřní rekonstrukci, při níž by vnější vzhled doškové chaloupky zůstal zachován. V chaloupce již byly podmínky k normálnímu životu těžko zvladatelné i za pěkného slunného počasí. Nejhorší bylo, když pršelo, zvlášť když nebyl nikdo doma. Často jsme pracovali na poli nebo v lese a vtom začalo pršet. Museli jsme honem pospíchat domů, neboť i po určitém zpoždění jsme již měli v chaloupce všude mokro (někde i malé kaluže). Voda byla ve  světnici na několika místech, na zemi na deskách i na několika místech na postelích a také v síni na hliněné zemi. Byla tam místa zalitá vodou a klouzavé bláto různé hustoty. Když jsme předpokládali, že může nebo že bude pršet, rozmístili jsme preventivně nádoby na chytání vody protékající doškovou střechou a to v naději, že jsme dali nádoby na ta nejvhodnější místa. Opravovat či udržovat ji v alespoň dobrém stavu pro bydlení v dané době, případně i do budoucna, bylo velmi obtížné. Došková chaloupka byla po mnoho let v havarijním stavu, i když  byla  její střecha několikrát opravena odborníkem. Tímto znalcem byl velmi starý pán z Ruprechtova. Zabýval se hlavně došky z dlouhé slámy. Žitná sláma se musela nejdřív vypěstovat a pak ještě vybírat a ručně cepy vymlátit. Používala se na vázání jednotlivých došků a k vázání přímo na střeše. Sláma asi tři dny před opravami máčela a speciálně upravovala, aby byla vláčná a dala se ohýbat, kroutit a vázat na jednotlivé došky, které tvořily vrstvu na výšku 25 až 30 cm. Na hřebeni střechy byly zvláštní rozvětvené došky na obě strany, ty měly výšku až 40 cm. Mimořádné provedení vyžadovalo obložení došky kolem komína, aby se zabránilo vznícení od jisker a zatékání kolem stěn komína.

Autor vzpomínek - Alois Šlof