Ochoz u Brna

Bylo nebylo, před jednapadesáti lety (psal se rok 1957) byla Ochoz mezi několika posledními vesnicemi se soukromě hospodařícími zemědělci. Již několik měsíců dělali komunističtí funkcionáři učiněné nájezdy a přesvědčovali ke společnému hospodaření. Co přesvědčovali, přímo nutili. Bylo to dobře propracované. Soukromí zemědělci se postupně znevýhodňovali nařizovanými, čím dál většími, dodávkami, které nebylo možné splnit.

Když se nedodalo dostatečné množství masa, obilí, vajec či mléka, nepovolili zabít prase pro vlastní potřebu. Nařídili pěstovat rostliny, se kterými nebyly v našem kraji zkušenosti, například len, zelené fazolky atd. Tehdejší zřízení mělo dobře promyšlené, jak tím vším zemědělce znemožnit. A taky to tak bylo. Kdo ze soukromníků měl jedno nebo dvě děti, tak to ještě zvládal, ale kdo živil tři děti jako moji rodiče, měl velké problémy – dokonce i s jídlem. Co jsme se to najedli chlebů s marmeládou a čaje, protože mléko se muselo odevzdat, aby bylo povoleno zabíjet. Celé dětství jsme snili o tom, že až budeme vydělávat, koupíme si kus salámu a sníme ho bez chleba. Nebo celé sardinky. A jak jsme záviděli dětem dělníků, kteří se sem jezdili rekreovat. Pro děti rolníků byla v té době od malička jen dřina.

Jednou jsem přišla pro maso a jedna rádoby „inteligentní dáma“ říkala: „Ferdi, jak to, že ti, co mají doma prasata, chodí pro maso? Vždyť tím ochuzují nás, co doma nic nepěstujeme.“ Samozřejmě jsem přišla s pláčem domů a řekla to našim. Taťka „vletěl“ na MNV a ptal se, čím má děckám namazat chleba, když si nemůžeme nakoupit a nesmíme zabíjet. Bylo mu odpovězeno, že nám má namazat holí. Já, prudká dcera svého prudkého otce, se divím, že tomu výtečníkovi nedal přes hubu, pokud možno holí.

Až se splnily všechny předepsané dodávky a mohlo se zabíjet, tak se stejně muselo, co šlo, zavařit a zapéct do kamenných hrnců, aby bylo co dávat k jídlu lidem, kteří k nám chodili pomáhat na pole. Ke všemu se nám na paty v posledních letech přilepila smůla – kůň dostal zauzlení střev a museli jsme ho utratit. Pořídit nového byla velká finanční zátěž. A kráva po těžkém porodu umírala a aby nemusela do kafilérky a my za ni mohli dostat pár korun, podřezávala ji mamka tupou kuchyňskou kudlou. Taťka nebyl schopen, tomu tekly jen slzy.

Už si nevzpomínám, jak dlouho to trvalo,ale byly to neskutečné nervy. Ty hrůzy se odehrávaly v domácnostech rolníků, ne na veřejnosti.

Jako školáci jsme měli svoje povinnosti v hospodářství a až byly splněny, tak jsme se připravovali na do školy. Při svíčce jsme honem napsali úkoly a rychleno postele, aby komise, co chodila přesvědčovat, nepoznala, že jsme doma. Srdíčka nám bušila pod duchnou strachem, co bude taťka dělat, až zabuší na okno. Nedalo se to tak dělat každý den a když už se k nám dostali, bývalo to dlouho do noci, nekonečné a odporné. Napřed přesvědčování, potom vyhrožování. Chlapi se po nocích scházeli a vykládali si, jak to kde dopadlo, které vesnice už podepsali a co se dělo s těmi, kteří si postavili hlavu. Několik zdejších rolníků řeklo, až podepíše Josef (taťka), tak že podepíšou taky. Takže se zaměřili na nás, včele s nějakým doktorem Vltavským. Taťkovi vyhrožovali tím, že nás vystěhují do pohraničí, přesně tak, jak šli po válce němci, jen s uzlíčkem. Všechen majetek nám prý pak zabaví. A opět zazářil svým výrokem člen MNV: „Josef, i pohraničí potřebuje dobré zemědělce.“

Představa to byla strašná – s uzlíčkem a třemi dětmi do zdevastovaného pohraničí a začínat znovu.

Rolníky také někam odváželi, nikdy jsem nevěděla kam. Asi o tom nesměli mluvit. Věznění a týraní rolníci také museli podepsat při odchodech z vězení, že s nimi bylo solidně zacházeno. A kolik jich přišlo o život. Naštěstí z Ochoze nebyl nikdo vězněn kvůli znárodňování.

Nejhorší na tom bylo ještě to, že jsem zrovna v tom roce končila základní školní docházku a hlásila jsem se na střední ekonomickou školu. (tehdy se jí říkalo hospodářská). Jenže MNV dával posudky a jelikož jsem byla dcera „kulaka“, co nechce přistoupit na společné hospodaření, a ještě jsme chodili do kostela, nebyla jsem vhodná. Stačil jen posudek. Tuto skutečnost mně sděloval ředitel, chlap jak hora, se slzami v očích. Viděl tu nespravedlnost, ale nemohl s tím nic dělat, i když to byl přítel naší rodiny. Byl to poctivý, solidní člověk, ale byli i jiní, na které se tak dobře nevzpomíná. Na mého tehdy dvanáctiletého bratra vykřikoval jeden učitel, že ví, kdo je tady třídní nepřítel. Křivdy se polykají, ale nezapomínají se.

Jednou jsem měla do školy přinést řepu. Taťka mně pro ni ráno běžel na pole a vzal pěknou, velikou – asi v domnění, že budeme hrát pohádku o velké řepě. Bílovičtí spolužáci taky nějakou malou přinesli, utrhli ji, když šli do školy kolem řepného lánu. Páni učitelé, vlastně tehdy soudruzi učitelé, dali řepu na školní výstavku, k té mé velké připsali ZZD Bílovice a k té „mrkvičce“ napsali, že ji vypěstoval soukromý zemědělec z Ochoze. Tak se v žáčcích pěstovala zášť ke „kulakům“. Z celého srdce jsem je nenáviděla za ten podraz, ale bála jsem se ozvat. Doma jsem to ani neřekla, abych nepřilévala olej do ohně, celá léta mě to jen dusilo. Pod tíhou všech událostí, pod sprostým vydíráním a surovým nátlakem, podepsal taťka dobrovolný vstup do JZD. Za ním i celá dědina. Tak přišli ne o nakradený nebo našmelený, alepo celé generace vydřený majetek. A taťku jsem viděla poprvé plakat. A co je paradox? Než ti šťastnější spolužáci začali studovat na středních školách, už byli moji rodiče dobrovolní členové JZD. Mě místo do školy pustili do Zetoru, ale naši museli podepsat, že do JZD půjdou oba moji bratři.

Výhodu měla ta družstva, kterým stát financoval nové kravíny,vepříny, vše s tehdy moderním vybavením. Až naši začali společně hospodařit, neměl už stát tolik na jejich podporu, takže pracovali v nelidských podmínkách, v provizorních kravínech a vepřínech, které byly zbudovány ve stodolách. Začátky byly strašné. Ruční dojení, ruční odvoz hnoje, dřina všude. Mamka byla tehdy dojička s úvazkem 365 dnů v roce. A pracovali všichni poctivě a ze všech sil, jak se to v zemědělství musí.

Na polích to byla taky hrůza. Když měly rodiny obdělat přidělenou část, chodily celé dny od rána do večera například na řepu a na mák. S námi chodila teta a všechny děti z rodiny, když přišli ze školy. Teta koupila pytlík bonbonů, seřadila děti vedle sebe, každému přidělila dva řádky a „Až dojedete k těm keřů s jednocením a okopáváním, tak vás tam čeká sladká odměna.“ Kluci tomu říkali „pohonné hmoty“. První roky si teta zapisovala všechny hodiny strávené na poli a pak spočítala výdělek. Dělalo to tehdy asi 90 haléřů na hodinu. Pro srovnání, když šla nějaká pomocnice k sedlákovi, dostala 24 Kčs na den a veškerou stravu na celý den (to byli ale vykořisťovatelé).

Já jsem v Zetoru jako mladistvá měla první výplatu 298 Kčs, a když jsem už v šestnácti letech přinesla 600 Kč,tak jsem byla spolu s našima živitel rodiny (byli ještě dva bratři školáci). Mamka jako dojička měla v té době také 600Kčs, otec zootechnik rovněž. Oba bratři po vyučení také pracovali v JZD a vždycky říkali: „My jsme výživa národa, nemůžeme nikdy zkrachovat.“

Postupně se všichni poctivou a nekonečnou dřinou vypracovali k dobrým výsledkům. A až když to vypadá, že bude dobře, přijde nějaký darebák, který vytuneluje, co se dá, a přicházejí další křivdy. Stále se nějaké nespravedlnosti odškodňují, ale kdo odškodní ty poničené nervy sedlákům a jejich dětem, které to prožívali s nimi?

Taťka silně nenáviděl režim a komunisty a dával to najevo vždy a všude. Co se mamka kvůli tomu natrápila, že ho někdo udá. Ale nestalo se to. V Ochozi jsou opravdu hodní lidé. A soudní. Věděli, že ve skutečnosti je taťka veliký dobrák a lidumil, který hodnotí ostatní podle skutků a chování a nejen podle příslušnosti k nějaké straně. V tom duchu nás taky vychovával.

Z nějaký čas přišla zpráva, že doktor Vltavský zahynul, snad při autohavárii. Je to strašné, ale nikdo ho nelitoval. Byla to jakási za jeho skutky.

Zazvonil zvonec, nezasvěceným se může zdát, že to ani pravda nebyla.

Když nastal prudký obrat, byla jsem, v euforii z té „vysněné“ demokracie, na Občanském fóru a říkala jsem si tam tehdy: Nedostala jsem se do školy, že jsem byla z rolnické rodiny, která se nechtěla dobrovolně dát do JZD, můj syn se nedostal na vysokou, že neměl body za organizovanost rodičů. Doufám, že moji vnuci už tyto problémy mít nebudou a že se před nimi nebudu muset stydět za to, co se tu teď děje a že s tím souhlasím.“ Když slyším o nějakých rafinovaných praktikách různých lidí, třeba politiků, tak se stydím velice často. Díky Bohu, že vnuci z toho ještě nemají rozum. Dnes se už stává,že není hrdina ten, kdo v potu tváře poctivě dřel, aby uživil své děti, kdo z lásky k vlasti, k domovu, k vesnici a k lidem v ní, byť sražen na kolena, vstal, dovedl vydržet všechny křivdy a dovedl žít poctivě dál. Dnes jsou bohužel oslavováni darebáci, co zapalovali stohy, kravíny, ničili společný majetek a tak ožebračovali vlastně všechny(údajně bojovali proti režimu).  Není divu, žijeme v době, kdy se vyznamenávají ti, co se prostříleli přes hranice za lepším živobytím i za cenu jiných životů.

Je něco shnilého nejen ve státě dánském.

Ale třeba bude zítra líp.

F. Kozlová